V tomto domě bydlí jeden člověk, je to žena...
...a jistě všichni poznáváte...
...Bellu Goth.
Nevím, zda je všem znám její příběh...Na začátku
všeho bylo setkání s Mortimerem Goth.
Tento muž jí zprvu připadal citově nezajímavý, příliš usedlý, ale vzhledově se jí líbil. V té době byli oba ještě mladí dospělí a setkali se v některém z vysokoškolských center. Ona byla všemi obletovaná a oblíbená kráska a on takový pravý opak. Bella chodila tancovat na diskotéky a vymetala bary se svými přáteli a Mortimer navštěvoval maximálně tak kavárny, kde hrával kulečník a oddával se poslechu jazzu. Nikdo z jejich okolí tenkrát nemohl pochopit, jak se ti dva vlastně dali dohromady, ačkoliv přece říká se, že protivy se přitahují.
Ale fakt je ten, že si oba navzájem předali něco ze své umírněnosti a naopak i vášnivosti.
Bella (původně s aspirací po romantice) začala vrkat se svým holoubkem...
...a Mortimer jakoby ožil, chodil s Bellou do kina a více do společnosti.
Když oba zdárně ukončili vysokou školu, našli si pěkný menší domek a vzali se.
Na ty krásné časy vzpomíná Bella s láskou,
byly to příjemné vzpomínky.
Po nějakém čase se jim narodila dceruška Kasandra. Nebyla nijak krásná, ale rozumu měla za dva a to se v životě cení více. Byla to taková mámina holčička. Copak asi dnes dělá?
Bella s teď už není, protože ve vztahu Belly a Mortimer došlo
k jisté události. Bella nějak nedokázala již ovládnout
své city k jistému mladému muži a projevila se její
romantická povaha a svou náklonnost ke jmenovanému „přepískla“.
Svědomí ji tolik hlodalo a byla si vědoma svého činu, proto si sbalila
věci a v noci se tiše vytratila. Na stole nechala jen dopis na rozloučenou,
ve kterém stálo jen:
„Odpusťte mi, že jsem zradila...Bella“.
Nerozvedli se, od té doby se neviděli.
Bella využila svého vzdělání a vydala se na kariéru
lékařky.
Moc ji bavilo pomáhat lidem a přinášelo jí to uspokojení,
ovšem zármutek po Mortimerovi a po malé Kas to neuhasilo. Bella
začala litovat svého činu, často proto plakala, ale věděla, že vrátit
se nemůže. Moc by je chtěla oba zase vidět. Co asi dělají? Jak se mají?
Je Mortimer stále sám, tak jako ona, Bella?
Ale život šel dál, Bella se dobře vypracovala a úplně se změnila,
když viděla lidské utrpení, začala si vážit toho, co vlastně
už nemá, toho, co ztratila...její aspirace se změnila na rodinnou.
Od jejího odchodu z domu Gothových uběhly asi tři roky.
Bella si nyní mohla pořídit pěkný domek. Ale ve své
samotě si začala stýskat, a tak si pořídila alespoň rybičky...
...starala se o svou hezkou zahrádku...
...a ve volných chvílích psala román.
Asi po týdnu, kdy se nastěhovala do svého nového obydlí
a měla již všechny věci urovnané, se dívala večer na zprávy,
když vtom někdo zazvonil.
V této zemi bylo zvykem jít přivítat nové sousedy, takže Bella tušila, že to bude zřejmě někdo odvedle. Byla docela ráda, že pozná nové lidi, takže šla ke dveřím, ale tohle jí vyrazilo dech! „Proboha, vždyť je to...“ zůstala s pusou otevřenou stát.
„Bell...? Jsi to ty?“ řekl skoro vyděšeně Mortimer.
Ale hořkost vůči ní v něm zůstala.
„To jsem teda fakt nečekal, že tu potkám tebe! Tohle je ironie!“
Otočil se a znechuceně odcházel.
Bella se nezmohla na slovo a nechala jej odejít. V koupelně si však poplakala.
Raději šla hned spát.
V sobotu ráno si po snídani došla pro noviny. Nevšimla si, kdo stojí opodál...
Nezaslechla tiché kroky za sebou...
Najednou za ní stál Mortimer: „Ehm...ahoj.“ Bella vyskočila ze židle.
„Uf, to jsem se lekla!“
„Promiň, omlouvám se,“ řekl Mortimer. „A za ten včerejšek taky...choval jsem se jako hlupák. Jsme dospělí lidé, tak bychom se měli ovládat. Omlouvám se ti...koneckonců, mně je to vlastně jedno, co se kdysi stalo, už se mě to nijak netýká“.
Bella hned nevěděla, co si o tom má myslet, jestli to Mortimer jen tak říká
nebo jestli už ho skutečně nezajímá, ale pak řekla: „Ale jistě,
to je v pořádku, já ti nemám co vyčítat...“
pak se trochu zarazila, nechtěla zabrousit na tenký led.
Raději rychle změnila téma: „No, dáš si se mnou kafe?“
„Jo, rád, děkuju,“ na to Mortimer.
U stolu si spolu povídali dost dlouho o všech možných věcech, o politice, o počasí, o knihách, jen ožehavé téma jejich soukromého života zůstalo nedotčené.
Pak si sedli do obýváku, kde pokračovali v konverzaci...
a náhle si Mortimer všiml něčeho, co ho velmi udivilo...
„Ty taky pořád nosíš náš prstýnek?“
zeptal se dosti překvapeně.
Bella se rozpačitě usmála: „Ále, no, to jen tak z nostalgie.“ Ale to nebyl ten pravý důvod. Bella Mortimera stále miluje. Byla si vědoma, že ten chvilkový úlet, po kterém pak opustila svou rodinu, byl největší omyl jejího života. Ale tohle přece nemůže dát najevo!
Když se loučili, Mortimer se na ni dlouze díval, vždyť ji neviděl celé
tři roky!
„Nečekal jsem, že naše setkání po takové době
bude příjemné, ale musím říct, že jsem se zmýlil.
Děkuju za hezký den!“
Když se jí dotkl, pocítila zvláštní chvění
po celém těle, jako za starých časů, jako když si ji tenkrát
Mortimer namlouval.
Mortimer odešel a Bella se natáhla vzadu na zahradě, zavzpomínala na staré časy a vybavil se jí také Kasandřin plyšový medvídek Teddy, se kterým si spolu hrály. Má ho Kasandra ještě?
„Jsem přece ještě kus ženský,“ říkala si Bella trochu samolibě u zrcadla „ještě toho mám hodně před sebou.“
„Ach, tady je naše svatební fotka, tohle je náš domek a tady...“ Belle se sevřelo žalem hrdlo, „tady jsem se svou Kas...“.
V poslední době se na Bellu navalilo hodně práce, měli v nemocnici dost fofr, tak neměla moc čas na jejich setkání myslet.
Ale jednou u ní doma zazvonil telefon:
- „Haló?“ řekla Bella. Ve sluchátku se ozývaly
podivné praskavé zvuky. „Haló?“ opakovala proto
znovu.
- „Zase je ten krám rozbitej...,“ uslyšela Mortimerův
rozmrzelý hlas. „Haló? Ahoj Bell, jsi tam?“
- „Ano, nějak to zlobí.“
- „Jo, pořád to vypadává. Chtěl jsem se zeptat, jestli,
ehm, mohl bych se...stavit?“ jeho hlas už zněl o něco veseleji.
- „Jasně, přijď! Mohl bys třeba dneska odpoledne? Mám zase konečně
po dlouhé době volno.“
- „Dobře, tak já přijdu. Ahoj.“
Bylo velké teplo, a tak si Bella mohla plnými doušky užívat
svého bazénu, ani nezaslechla, že někdo zvonil u dveří.
Mortimer zvonil už asi potřetí, ale stále nikdo neotvíral. Protože ho Bella přece čekala, tak mu napadlo, jestli se jí něco nestalo. Odhodlal se a vstoupil dovnitř.
Prošel kuchyní až dozadu na zahradu, odkud slyšel šplouchání vody.
Zastihl Bellu akorát, jak vylézá z bazénu.
„Promiň, že jsem sem takhle vešel, ale nemohl jsem se dozvonit a měl
jsem trochu obavu, jestli se ti něco nestalo,“ omlouval se Mortimer.
„Ne, to je v pořádku, spíš já se omlouvám,
že jsem tě tam nechala stát venku,“ řekla na to Bella.
„Pořád je krásná,“ pomyslel si pro sebe.
Nakonec skončili ve vířivce, ale jen si povídali :)
Protože jim docela vyhládlo, udělala Bella dobrou večeři, vepřové maso na žampionech.
Povečeřeli a bylo to skoro jako dřív...
Belle se jídlo povedlo, a proto jej Mortimer právem pochválil.
„Bylo to moc dobrý, tak dobrý jídlo jsem už dlouho nejedl,“
Bella na to nic neříkala, jen se rozpačitě usmála.
„Asi tak tři roky...“ dodal významně Mortimer.
Bella se kousla do rtu a šla si rychle sednout na pohovku, Mortimer za ní.
Dlouho neváhal a začal: „Nebudeme už chodit kolem horké kaše! Jak jsi nás mohla takhle opustit? Jak jsi mi to mohla udělat? Víš, jak to pro nás bylo těžké?“
„Ale pro mě to také nebylo jednoduché! Celých deset let jsem jen vařila, prala, uklízela, starala se o vás dva, měla jsem pocit, že jsem jinak naprosto neužitečná, že dělám jenom služku...
...a já potřebuju cítit, že konám nějakou plodnou práci, že tu po mně něco zůstane, že mohu někomu pomoct! Pochop to prosím tě!“
Mortimer nic neříkal, pomyslel si, že má Bella asi v něčem pravdu,
nemůže jí to odpírat.
„Promiň, odskočím si,“ řekla Bella. Mortimer si mezitím
přesedl na druhou stranu pohovky.
„Ale musím uznat, že si asi nevedeš špatně, viď? Máš moc hezký dům!“ obdivoval Mortimer.
„A i ty sama vypadáš dobře!“ Objal ji kolem ramen a Bella se ani nebránila.
Oba cítili teplo toho druhého a bylo jim tak moc dobře. Nemuseli ani
mluvit, jen dýchali společný vzduch.
Když se pak loučili, odvážil se pohladit ji po tváři. To na Bellu zapůsobilo jako časovaná bomba a v návalu pocitů Mortimera objala.
Mortimer nemohl pustit její něžnou ruku ze své a stále jí hleděl hluboko do očí.
„Miluju ho, miluju ho, ...“ hučelo jí v hlavě až do noci.
„Miluju...“
Následující den už to Mortimer nevydržel, prostě přišel a řekl: „Jdu si s tebou promluvit velice vážně, Bello, prosím, vyslyš mě!...
...Jsi pořád moje žena a maminka Kasandry. Vždyť stále nosíš snubní prsten! Patříš do naší rodiny, nikdo tě pro to, co jsi udělala, nezavrhuje, ale prosím tě, vrať se domů!“
„Když já už nechci být ta „puťka“, která se motá jen kolem plotny, já takhle nemůžu žít! Zvykla jsem si, že mě lidé potřebují, nemohla bych se vrátit k tomu starému způsobu života, jen se probírat v prádle a dělat vám otroka! To po mně přece nemůžeš žádat!“
„Ne, lásko, nebudeš náš otrok! Já ti pomohu
a Kasandra už je taky větší, rádi ti se vším
pomůžeme a nechci po tobě, aby ses vzdala své kariéry! Vždyť můžeš
zůstat v nemocnici, ale prosím vrať se domů! Bello, já...miluji
tě!...
...Neměl jsem kromě tebe jinou! Jsi jediná žena v mém životě!...
...Prosím, vrať se k nám, já i naše holčička umíráme touhou po tobě!“
„Bello, lásko moje jediná...!“
„Ano, ano, Morti, vrátím se, steskem po vás bych zemřela!“
A pak, po dlouhé, předlouhé době přišel dlouhý polibek.
„Počkej, já zavolám Kasandře, ať sem přijede, ona ještě nic netuší!“
„Ano, ano, zavolej jí, tak ráda ji zase uvidím...“
Mortimer tedy zavolal Kasandře do školy:
- „Haló, Kas?“
- „Ano, tati?“
- „Prosím tě, až pojedeš ze školy, vystup v ulici „V
Zahrádkách 5“. Čeká tu překvápko.“
- „Dobře, teď jdeme na oběd a pak přijedu. Ahoj“
- „Ahoj.“
„Ahoj Kasandro.“
„Ahoj taťko, copak je tady zajímavého?“ ptala se zvědavě
Kasandra.
„Půjdeme na návštěvu,...“ začal Mortimer.
„Jééé, vždyť víš, jak nesnáším cizí návštěvy,“ na to otráveně Kasandra.
„Počkej, počkej, bude se ti tu určitě líbit,“ chlácholil ji Mortimer.
„Tady totiž bydlí někdo, koho miluješ!“
Bella dosud nic neslyšela, stála na zahradě a přemýšlela...
Náhle zaslechla běžící Kasandru. Oči se jí zalily slzami.
„Kas, holčičko moje!“
„Mamí, maminečko!“
„Ach, maminečko, mně se po tobě tolik, tolik stýskalo!“
„Už napořád zůstanu s vámi, holčičko moje! Už napořád!“
Mortimer spokojeně pozoroval to dojemné setkání maminky a dcery.
Tohle byl opravdu ten nejšťastnější den v jejich životě...
Jako bonus můžete zhlédnout krátké video - "noční dvoření" ;)
Klikněte na obrázek (733 kB, 20 vteřin, formát wmv)
Komentáře
Přehled komentářů
Ty jedna špíno nejen že kopíruješ downloady ale i tenhle příběh je skopírovanej stydd se ty špíno....fuj.....fuj....fuj....fuj....fuj....fuj....fuj.....fuj.....fuj
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
(Terka, 30. 12. 2007 15:38)tak jako no je to tady dobrý!!!!! super downloandy a taky tendle příběh je dost hustej!!!!!! mějse!!
Š=íno
(Kajineccka, 8. 3. 2008 15:33)